Blue Moon se rozhodne, že navštíví pana Karáska ze Lvovic – lépe řečeno jeho hrob. V knize se dočte, že toto blahoslavené místo se nachází na Smíchovském hřbitově čili Malvazinkách.
Blue Moon bydlí ve starých zlatých Košířích, takže s menšími obtížemi (kam zmizelo modré nebe?) dojede autobusem č. 130 na zastávku U Waltrovky a autobusem č. 139 na zastávku Malvazinky.
Tam ovšem zjistí, že je v koncích. Jak najít hřbitov bez plánu? Vychytrale se vydá ulicí U smíchovského hřbitova. Když se však (potřetí) ocitá před supermarketem Albert, propadá beznaději. Nu což! Zdejší lidé jsou trochu podezřelí, ale ochotně zodpoví všechny dotazy.
Po chvíli Blue Moon zjišťuje, že už počtvrté kráčí ulicí U smíchovského hřbitova. Chytrému napověz, že jo, Jiří, mumlá si pod vousy. Podívá se doprava, doleva – a co nevidí? Kostelní věž. A hřbitov...
Radostně k němu sbíhá úzkou uličkou. Břízy jsou pobledlé, obloha šedá a vzduch mrazivý. Staré dámy se pomalu procházejí... Nicméně od samotného hřbitova je všechny dělí dlouhá zeď.
Na druhém konci zdi (díkybohu!) Blue Moon nachází jakousi církevní budovu, postavenou v moderním slohu, a poblíž: malou zrezivělou branku. Je zamčená? Jistě že ne...
Blue Moon nemůže uvěřit svému štěstí. Branka zavrže a Blue Moon udělá pár nejistých kroků. Nahmatá v kapse dvě svíčky a usměje se. Začíná se stmívat, všude je ticho a klid.
Ale kdo stojí opodál? Obrovský vlčák! Stojí a nepřátelsky štěká. Ten příšerný okamžik zklamání, kdy si Blue Moon uvědomí, že veškerá snaha byla zbytečná! – Teď hlavně vzít nohy na ramena. Branka cvakne a Blue Moon je v bezpečí.
Odchází. Naposledy se ohlédne se za tím odporným psiskem: připadá si jako v podivném snu.
Giorgio de Chirico: Tajemství a melancholie ulice. 1914
